Shrnutá
fakta:
Cestou tam jsme využili nabídku cestovky Sunny travel, která nás odvezla za 1500,- Kč za každého na nájezd u Perpignanu. Stopnout auto k městečku Mont-Louis v sedle Col de la Perche (zhruba 100 km) nám zabralo asi 15 minut. Zpátky jsme jeli stopem, trvalo nám to 3 dni. Pokud bychom se vraceli ve všední dny a nikoli o víkendu, bylo by to určitě rychlejší. Bralo nás tak třetí až čtvrté prázdné auto, kterých však mnoho nebylo (lidé se vraceli v narvaných autech z prázdnin). Čekali jsme v průměru 2 hodiny. U Mulhouse jsme se setkali s několika lidmi, kteří stáli na odpočívadlech i 1,5 dne.
3000,- Kč - jízdenka pro dva do Perpignanu
cca 1500,- Kč - jídlo a bomby koupené v Čechách
800,- Kč - mapa a průvodce
80 Euro - útrata – převážně jídlo v zahraničí
(+ pojištění – máme roční za 500 Kč)
Několikrát jsme spali pod širákem, jinak pod stanem a v podstatě kdekoli – Španělé jsou kliďasi a stanovat se dá i v národních parcích. Je to zde oficielně povoleno až od určité nadmořské výšky (obvykle od 2 200 m.n.m.), ale mnoho lidí spí i níže. Alespoň mírně hlídané jsou NP Sant Maurici a Ordesa, nicméně i tam, pokud člověk jde spát později a vstává brzo, bez problémů přespí (nezkoušeli jsme to). Spát se dá i v refugiích (v Andoře a v některých španělských zdarma), ale má-li člověk stan, tak to spíš nestojí zato – alespoň ty španělské bývají špinavé a smradlavé a s myšmi.
z Čech klasika – čínské polévky a paštiky, něco těstovin a omáčky, chléb a špek
Nakupovat jde nejpozději každý 4. až 5. den a víceméně cokoli, těstoviny jsou zhruba 2-3x dražší než v ČR, omáčky moc nemají. Chuť lze uspokojit sušenkami typu Be-Be – nejlevnější. Při nákupech je jediným problémem siesta od 12 či 13 do 16 až 17 hodin.
Jedním slovem pěkná makačka. Pyreneje tvoří hřebeny táhnoucí se severojižně, zatímco cesta vede ze západu na východ či opačně. Z toho plyne, že se člověk pokaždé vydrápe na nějaké sedlo jenom proto, aby zase mohl spadnout do údolí. Výhodou je, že se často mění charakter hor a výškových pásů, takže to není nuda. Cesta není až na vyjímky (Sant Maurici, Ordesa) nijak přelidněná, na východě spíš nikoho moc nepotkáte. Volba mezi západním či východním směrem pro nás byla díky dopravě jednoduchá – věděli jsme kde chceme začít – před Andorou, konec cesty jsme si nechávali otevřený. Z toho plynul západní směr. Obecně se nicméně počítá s opačným směrem, tedy na východ. Předpokládá se, že člověk spí v dolinách a leze tedy ráno nahoru západním svahem a odpoledne dolů východním, tedy maximum času ve stínu. Pro nás, jelikož jsme spali na sedlech, byl opět z téhož důvodu výhodnější směr západní. Zásadní nevýhodou našeho směru ovšem byla skutečnost, že průvodce byl psán směrem opačným, takže rady typu „vystupujeme neznačeným dlouhým suťovým polem až k výraznému zubu“ vám k cestě dolů příliš nepomohou, pokud na tomto zubu právě stojíte. No alespoň to vnáší do života solidní dávku nejistoty. Kvalita značení je různá, ale celkově spíše dobrá (pruh červené a bílé).
Velkou výhodou španělské strany je skutečnost, že mraky se o hory zastavují, a tak ve Francii je poměrně často hnusně, kdežto ve Španělsku je modré nebe.
Pitné vody je téměř všude dost a i když kvalita některých potůčků protékajících mezi (nejen) pasoucím se dobytkem se může jevit jako pochybná, moc nám chutnala a nic nám z toho nebylo.
Map jsme si moc nebrali – v podstatě jsme vyžili s DIE GENERAL KARTE – COSTA BRAVA 1:200 000 (140 Kč), kde je jakž takž vyznačena GR11 před a v Andoře, s průvodcem TREKKING IN THE PYRENEES – Douglas Streatfeild-James (636 Kč, ve které jsou pěkné náčrty, a s nějakými údaji z internetu. Chtěli jsme si případně kupovat místní mapy, ale pak k tomu nebyl ani důvod.