PYRENEJE 2002

0. den - pátek 19. 7. 2002

Praha – Coll de-la Perche

V 8 hodin opouštíme Prahu s CK Sunny travel, která nás odváží přes Německo do francouzského Perpignonu. Zde nás řidič ve 3:20 ráno vyhazuje rozespalé na sjezdu č. 42 . Ke spánku pod širákem ve skoro tropickém klimatu se ukládáme na nedaleké louce. Ráno v 7:30 jsme nemilosrdně probuzeni sluncem. Při přelézání závory, která jasně naznačovala „vstup zakázán“, nás oba píchla rozzuřená hlídací vosa. Vracíme se k mýtnici, kde jsme posnídali buchtičky a napili se z pramínku (pramínek to byl pro Toma, pro mě normální vodovodní kohoutek). Po 10 minutách stopování nám zastavil mladý francouzský pár z Dunkerku, jeli na nákupy do Andorry. Odvezli nás po klikaté a dosti příkré silnici až za sedlo Col de la Perche.

1. den - sobota 20. 7. 2002

Coll de-la Perche – Puigcerda

Po značce vedoucí vlevo od hlavní silnice „sestupujeme“ do Puigcerdy. Neobejde se to bez drobného bloudění a pořádných protisvahů. V Puigcerdě se ztrácíme úplně a vycházíme až na náměstí, kde zuří „Matějská pouť“. Jakž takž volíme směr (nejlépe je zůstat na hlavní a odbočit až na Saneju) a stoupáme vstříc kempu. Po půl hodině šlapání po silnici nám samo od sebe zastavuje auto, nakládá nás a odváží do kempu. Jakmile je z dohledu (abychom nezranili jejich dobré duše), opouštíme vrátnici a pokračujeme dál vzhůru po silnici ještě další půl hodinu, až vpravo od silnice nacházíme krásnou loučku. Stavíme si stan přímo u potůčku a spíme přímo královsky.

2. den - neděle 21. 7. 2002

Saneja – Refugi Joarquim Folch i Girona

Po první čínskopolévkové snídani jsme vyrazili po silnici (značka vedla zkratkou přímo, silnice oklikou) do vesnice Guils de Cerdanya (krásné kamenné domy, nové i staré, typické severošpanělské). Za vesnicí jsme se opět ztratili, ale jakmile jsme se našli, šlapali jsme už jen stále do kopce. Cestou jsme udělali první foto – Tom + hory + krávy. Na kopci, kus za Refugi de la Feixa, značka odbočila z prašné cesty do suchého lesa. Šli jsme po pěkné cestě, bez značení. Na značku jsme však natrefili i vydali se po ní. Po čtvrt hodině jsme došli na místo, kde jsme již jednou byli. Odpočinuli jsme si a pokecali s kolemjdoucími (teda spíš Tom si pokecal) a vydali jsme se zpět po červenobílé k Refugi de Malniu, které je turisticky vyhledávané a vede k němu silnice. Zaplavali jsme si v místním jezírku, Tomáš vylovil dětem síťku na chytání rybiček, a zvesela jsme se vydali na další cestu vzhůru k Refugiu Joarquim. Po pár minutách jsme zase ztratili značku. Samozřejmě že vedla do toho nejstrmějšího svahu. Po cca 3 hodinách jsme uzřeli nádherné hory s chatičkou. To bylo ono. Vykoupali jsme se, najedli a šli spát na palandu. Tři turisté raději zůstali přes noc venku. Věděli proč. Refugio byl myší ráj. Vylezli i k nám na palandu a šťouchali do ešusů. Někteří z nás (Tom) neměli klidnou noc.

3. den - pondělí 22. 7. 2002

Refugi Joarquim Folch i Girona – Refugi de Fontvert

Po opuštění refugia stoupáme pod krásně modrým nebem až ke kostře mrtvé krávy, která se už na značení nemohla dívat a raději chcípla. U ní zahýbáme jemně doprava a v samém závěru doliny stojíme v obrovském půlkruhu skal a štítů. Nikoliv však sami, ale se stádem koní, kteří zakrývají svými těly značky a boří mužíky. Navíc nás svede z cesty skutečnost, že jeden kůň má rudý čumák s bílým proužkem. Po podrobném průzkumu je cesta opět nalezena asi o 500 metrů vlevo. Jde se do sedla, které z dálky vypadá dosti neschůdně (zblízka jen o trochu lépe). Pohled z něj je jen pro silné nervy – cesta padá hluboko do údolí, aby znovu vystoupala na stejnou úroveň do protějšího sedla. Tam vstupujeme do Andorry a klesáme dvě hodiny až ke krásnému Refugiu de Fontvert, kam docházíme časně a tak pereme propocené oblečení a rozvěšujeme ho na terase. To spolehlivě odpuzuje další příchozí – jedni utečou neznámo kam a druzí si raději postaví stan. Spíme na železných roštech s karimatkama – nic moc a vedro.

4. den - úterý 23. 7. 2002

Refugio de Fontvert – údolí nad městem Ordino

Z refugia jsme šli krásným údolím se spoustou kamenných zídek a polorozpadlých domků. Naším očekávaným bodem na trase bylo město Encamp, které leželo v údolí kolmém na to, ve kterém jsme byli. GR 11 je ale sportovní trasa, proto vedla přes hřeben a sedlo. Cestou ze sedla se kolem nás prohnala skupina běžců. A ještě jedna. A pak zpátky. Běžce jsme došli u silnice, kam vedla též značka. Po silnici jsme došli k restauraci, kde očividně značka chyběla. Tomáš se anglicky domluvil s neanglicky mluvícím barmanem, kam máme jít – přímo dolů k jezeru a pak doprava. Nepůsobil však příliš věrohodně a tak jsme vyrazili směrem, kde jsme se domnívali, že byla značka. A to bylo špatně. Ušli jsme docela velkou štreku, až jsme došli na silnici. Encamp byl hluboko přímo pod námi. Silnice vedla doleva a doprava. Kam teď? Rozhodli jsme se pro levý směr a potkávali lidi, co seděli v oné restauraci. A tak po hodině jsme dorazili k jezeru Lac de Ergolastens, které je 10 minut od restaurace. Pak jsme slezli do Encampu, kde jsme si koupili mléko a sladkou buchtu. Po pár metrech se značka opět vytratila. Stáli jsme na hlavní silnici před zavřeným turistickým infocentrem. Avšak místní sympatický policista, který řídil nejen místní dopravu, ale i zbloudilé cizince, nás poslal po hlavní nahoru a za zatáčkou pravotočivou doleva. S plným břichem jsme začali stoupat na Col-de-Ordino. Krpál jako hrom! Vedro! Mouchy! Ze sedla se však scházelo zase do údolí. Nad protějšími kopci se honily černé mraky, které dohonily i nás. A tak jsme u cesty postavili stan a zalezli. Začalo pršet. A pak jsme usnuli.

5. den - středa 24 . 7. 2002

údolí na Ordinem – kdesi nad Arinsalem

Netuše zradu jsme s chutí vyrazili nádherným ránem vstříc městu Arans. Značka ovšem oproti předpokladům vedla zase prudce vzhůru. Tedy nejprve to vypadalo tak, že v prudkém ohybu silnice půjdeme rovně – směr byl logický, sklon rozumný, ale poté co jsme se dostali do kvalitního lezeckého terénu, jsme byli nuceni se obrátit a vystoupat po značce kolem skal, které byly oním lezeckým terénem. Při pauze jsme potkali dva postarší Holanďany. To je ovšem strašně ukecaný národ. Sotva se dozvěděli, kam jdeme, začali nám cestu popisovat. Dalo mi pak velkou práci přesvědčit Káťu, že slova „far“ a „difficult“ znamenají cosi jako fajn a dobrý. Myslím, že se mi to ne zcela podařilo. Pak jsme šli zase dolů, směrem k domkům, jež se ukázaly být nikoli Aransem (nebo Arzenem dle Káti) nýbrž La Cortinadou. K Aransu je nutné jít ještě cca 2 km po silnici a cestě. V městečku se pouze přejde hlavní a (kam tedy jinam) strmě vzhůru na sedlo a strmě dolů do města Arinsal. Po cestě nás potěšily spousty lesních jahod, chleba se špekem a v Arinsalu bageta a láhev juice. Arinsal je jinak nudné zimní středisko, takže jsme rychle prošli tunelem na parkoviště a poté vzhůru na Coma Pedrosu. V kopci jsme odbočili z prašné cesty a za chvíli jsme dorazili na loučku, která je dosti ve svahu, ale na její spodní části bylo krásné místečko pod břízou – rovné, kryté od cesty a hned u potoka. Za zmínku stojí, že když se Káťa šla koupat, tak se zčista jasna objevil lovec motýlů a upřeně ji pozoroval. Když jsem šel já, tak zmizel.

6. den - čtvrtek 25. 7. 2002

kdesi nad Arinsalem - kdesi nad Areu

Ráno jako malované, modrá obloha, slunce, krásná příroda – můj trávicí systém to však ignoroval a po svém se vypořádal snad se včerejší bagetou a s juicem či s těstovinami s rajskou omáčkou. Od místa ležení stoupáme cestou podél potoka stále vzhůru, potkáváme jen dva protijdoucí turisty. Když jsme vystoupali do jakéhosi sedla, otevřel se kolem nás půlkruh skalnatých hor. Cesta vlevo vedla k Refigiu Coma Pedrosa. Naše cesta směřovala stále rovně podél potoka, pak trochu doprava a přes sníh a ž k nádhernému tyrkysovému jezírku Llac de Negre. Cestou jsme předešli velmi hlučnou skupinku výrostků. Proto jsme u jezírka zahodili batohy a rychle stoupali na vrchol Pic Coma Pedrosa (2942 mnm). Bohužel nám mraky zakryly výhled na zasněžené pohoří Maladeto a jiné krásy. Po vrcholovém fotu sbíháme zpátky, neb se blíží ona hlučná skupinka. Kousek nad jezerem máme siestu a pak pokračujeme do sedla a suťoviskem dolů do kouzelné doliny s jezírky a Refugiem Montfort. Z refugia vykoukla hlava a tak jsme šli dál. Museli jsme uhnout stádu ovcí, jinak se šlo velmi příjemně – zelená dolina, čnící horské štíty, azůro – dolina se jmenuje Pla de Baiu a protéká jí Pla de Boet. Po docela dlouhém pochodování, kdy jsme se předbíhali se třemi Němci, jsme došli k prašné silnici a parkovišti. Značka vedla po silnici, ale pak odbočila vlevo bez varování, nicméně i to jsme zvládli. Kousek dál jsem si našli místo na spaní. Spalo se nám obzvlášť dobře, neboť to byl první den bez bloudění.

7. den – pátek 26. 7. 2002

kdesi nad Areu – nad Tavascanem

Sestup k Areu byl nakonec ještě pěkně dlouhý, asi 2,5 hod. A pak hurá vzhůru po cestě krásně široké až k opuštěným stájím. U nich jsme zastavili, obdivovali, fotili a následně se ztratili, na což jsme přišli až o 1 km dál u jiné stáje s barometrem a španělskou růží. Katka se usadila a já hledal značku a místo na záchod. Obojí s úspěchem (to druhé spíše se spěchem). Takže zpět k prvním stájím a nahoru – teď už je opět řeč o značce. A nahoru a nahoru až na sedlo, kde jakýsi vtipálek postavil ohradu do 8. Ale ty výhledy! Bájo! Poté začal sestup do Boldis Sobiry – města velké žízně. Cesta dolů se vlekla v obrovských serpentinách, slunce pražilo a pramínek nikde (poslední byl u stáje). Nicméně Boldis Sobirá byla zatím nejhezčí vesnička, kterou jsme navštívili – opravená, malá a útulná. U pramene pod kostelem jsme načerpali síly na vzdušnou cestu nad Tavascan. Bylo to v podstatě traversování skal a prudkých svahů po vybudovaných římsách. Nad Tavascanem jsme našli kouzelnou loučku s výhledem na údolí a hory. Káťa mě pak nutila mýt se v pramínku mezi pijavicemi. Jinak príma den.

PS: potřeboval trochu pustit žilou (Katka)

8. den – sobota 27. 7. 2002

Nad Tavascanem – pod sedlem hor Montcaubo Nord a Sud

Budíček v 6:30, vstáváme v 7:00, odcházíme před 8 hodinou. Již tak časně potkáváme proti nám dvojici funící z Tavascanu. Ptáme se jich na cestu z Tavascanu do Llereta. Prý je tam 50 metrů dlouhý kus cesty sesutý a musí se jít po 20 cm úzké rampě. Lépe je jít spodem po silnici. Tato informace nás však neodradí, neboť pán má obvod pasu cca 1,5 metru. Za dvojicí potkáváme sportovního gentlemana, který říká, že je jen 1 metr cesty sesutý, ale že je to jinak pěkná cesta. Docházíme do Tavascanu, jdeme přes starobylý kamenný most a začínáme stoupat k rozpadlé vesničce Aineto. Cestou posnídáme chléb se salámem. Z Aineta vede ona inkriminovaná stezka, opět cesta/římsa kopírující vrstevnici. Asi tak v polovině je na kameni napsáno „atention!“. Evidentně tento nápis upozorňoval na mírně oddrolený kus římsy, který jsme přešli bez mrknutí oka. Lleret byla z dalších kamenných vesniček, ne tak ale hezká jako Boldis Sobirá. Z Llereta vedla GR 11 opět vzhůru do sedla. Tentokrát prý jen 400 m převýšení (ve skutečnosti to muselo být alespoň 1000 m převýšení!). Ze sedla se scházelo dolů k rozpadlému statku a pak k potoku. Za opuštěnou vískou jsme si dali prací a mycí odpočinek zpestřený čínskou polévkou. Při odchodu, kdy jsme se museli dostat zpět na druhý břeh, mi ujely nohy a já s sebou hodila na kámen. Nějaké odřeniny, jinak dobrý (zítra k tomu možná Tom dodá něco vtipného). Dále vedla cesta hezkým zeleným údolím podél potoka až k silnici do Estaonu. Po ní stoupáme právě do Estaonu, kde nabíráme vodu a dáváme se do řeči se stařičkým Španělem. Máváme kolem sebe a vyhrkujeme jména městeček, čímž mu jasně dáváme najevo odkud kam jdeme. Z Estaonu opět stoupáme, ze začátku po skále, pak po pěkné cestě, do sedla mezi horami Montcaubo Nord a Montcaubo Sud (1000 m převýšení). Stoupá se celkem příjemně, není takové vedro. Asi 400 m pod sedlem stavíme stan a kocháme se nádherným rozhledem.

9. den – neděle 28. 7. 2002

Pod sedlem Montcaubo Nord a Sud – hranice národního parku St. Maurice

Na sedlo je to ještě pěkný krpál a pak sestupujeme dolů jedlovým lesem po krásné pěšince. Tu však ejhle - uprostřed pěšinky „X“ jako že tudy tedy ne. Katka ovšem bystře objevila neznatelnou pěšinku do hlouby lesa a na ní šutr se značkou. Prodíraje se klečí, stromky a křovím, vyšli jsme na hřeben kopce. Zahloubali jsme se do průvodce a s úžasem zjistili, že vesnička Dovre je pár domků pod neslezitelným, asi 600metrovým srázem. Značka nikde, takže jsme se vrátili zpět po hřebeni. Ta značka u pěšinky byl při bližším ohledání kdysi křížek. Cestu jsme nalezli, vedla ale poměrně nelogickým směrem na druhou stranu hřebene než se Dovre nacházelo. A pak dloooouhý sestup. Dovre mimochodem vypadá jako kdyby všichni obyvatelé kolem roku 1950 odešli. V odporných podmínkách obývá vesnici pouze jedna stařenka, u níž byl zřejmě na prázdninách vnuk. Za vesnicí však byla úžasná třešeň. Z Dovre jdeme dolů do La Guinguety D´Aneu a odtud vedrem do Jou (1330m) a po silnici do Espotu. Tam jsme si smlsli na Magnumu, mléku a buchtě (tvrdá placka s cukrem a oříškama). A na večer jsme si koupili broskve. Domů jsme poslali pohledy. Zhruba v 5 hodin jsme se vydali směrem k národnímu parku a těsně před bránou našli slušné místo na spaní o něž jsme ovšem museli svést boj se sviní a prasátky. Tupá zvěř prohrála – tedy ta svině. A pak širáček s výhledem na krásný štít.

V noci se ozval najednou děsný rachot a kolem nás z kopce proletěla nezdravou rychlostí srna. Druhou srnu jsme odradili baterkou a halekáním. Zastavila se v křoví nad námi a asi deset minut strašně nadávala.

10. den – pondělí 29. 7. 2002

NP St. Maurici – Estanh deth Cap deth Port (2230 m.n.m.)

S úmyslem vstát v 5:45 hod jsme se probudili v 7 hod. Budíček zklamal (jak koho). Rychlé balení zpomalilo jen mé rychlé odběhnutí v les, neboť již podruhé můj trávicí trakt nezvládl normální stravu a liboval si v čínských polévkách. Cesta NP byla moc hezká – upravené chodníky a hlavně čnící štíty nad námi. U jezera Estany de Sant Maurici jsme vybalili snídani – chléb se špekem. Tom se však musel odebrat také do lesa, nejprve krokem rozvážným, pak poklusem. Od jezera jsme stoupali výš a výš krásnou dolinou k dalším jezerům a pak až do sedla Port de Ratera de Colomers (2530 m.n.m.), odkud byl výhled široko daleko, i na mraky nad námi. Sestup dolů končil u přehrady/jezera Estany Major de Colomers. Řekli jsme si, že oběd dáme o kus dál, a tak jsme se ani nezastavili. Po pár metrech se GR 11 rozdělila - buď rovně GR 11-18 nebo doprava GR 11. Rozhodli jsme se pro cestu doprava, a to vzhůru. Když jsme se dostali do bodu zlomu, mí průvodci – Tom a Trekking in the Pyrenees – správně usoudili, že jdeme špatně. Vrátili jsme se dolů na rozcestí, poobědvali a šli správně podél potoka. Po malé siestě jsme stoupali do dalšího sedla. Avšak přihnala se bouřka a my se schovali pod pláštěnku a vyčkávali konce (buď bouřky nebo našeho). Blýskalo se a hřmělo kus od nás. Když přestalo pršet, vystoupali jsme do sedla Port de Caldes, odkud bylo vidět zasněžené Maladeto. Pak se šlo dolů k jezerům a opět nahoru na hřebínek a zase dolů. Z hřebínku se slezlo do zvonícího údolí – spousta koní a krav tu měla zvonce a zvonečky, kterými nám cinkali pro radost. Poté ještě jedno sedlo Col de Crestada a sestupujeme k jezeru Estanh deth Cap deth Port, kde stavíme stan na zelené loučce na břehu. Je zima.

11. den – úterý 30. 7. 2002

Estanh deth Cap deth Port – pod Estany Gran (2220 m.n.m.)

Sestup na Rifugio Restanca trval asi půl hodiny a pak výstup dlouhou a liduprázdnou dolinou k Estany del Rius, což je ovšem poměrně velké jezero. Celou cestu bylo jasně znát, že před námi prošlo stádo skotu (a to nikoli jednou). Za jezerem následoval dlouhý sestup k Hospital de Viella, při němž nás v protisměru minulo stádo asi 500 ovcí strážené černými kozly, psi a bačou. Podél silnice a piknikovacího místa (všichni mají k svačince tolik jídla co my na 14 dní) docházíme k Embalse de Moralets, kde opouštíme Catalánii a vstupujeme do Aragonu. Odtud nejprve mírně kolem malin (žrádelní pauza), pak strmě vzhůru. Ve svahu nás zastavuje první bouřka, před níž se zkušeně schováváme pod břízu, abychom o pár minut později vytáhli pončo, za dalších pár minut je nám nutno konstatovat, že ani pončo nevydrží vše. Nějaký vtipálek leje z oblohy kýble vody a svah se mění na pěkný vodopád. Slušně řečeno „mírně provlhlí“ stoupáme výš a na první rovince stavíme stan a celý večer posloucháme dunění bouřek kolem nás.

12. den – středa 31. 7. 2002

pod Estany Gran – u Refuge Pedriego (1970 m.n.m.)

Ráno se probouzíme a nic neslyšíme – tzn. neprší. Obloha je zamračená, místy však prokukuje modré nebe a prodírá se sluníčko. Vyrážíme částečně mokří k jezeru Estany Gran a Refugiu d´Angliós. Za námi se tyčí Augiles Torres, kde se honí černé mraky, nás ale občas zahřeje sluníčko a tak pokračujeme k sedlu Collada d´Es Ibóns (2521 m.n.m.), což je docela krpál. Nahoře se rychle kocháme rozhledem a scházíme dolů do údolí k jezeru Estany Cap de Llauset (2448 m.n.m.). Zde nevěříme svým očím - na břehu jako by se nechumelilo (což tedy popravdě řečeno se nechumelí) se válí vrak malého sportovního letadla. Okamžitou asociací na slovo letadlo (a vrak) je Honza Kubíček, tak pro něj rychle pořizujeme jeden snímek. GR11 vede kousek dolinou odkud přichází její jižní varianta. Naše cesta však odbočuje doprava do dalšího sedla – Collado de Ballibierna (2728 m.n.m.). Zde dáváme arašídovou pochoutku a čekáme, zda Pico Aneto vyleze z mraků – nevylezlo. Scházíme příkře dolů do údolí, procházíme kolem jezer Ibóns de Ballibierna. V jednom se koupou naháči, ale je to asi tak studené, že jejich řev nebude jen z pouhé radosti. Jdeme stále níž a u odbočky k jezerům Coronas vyhlašujeme, tentokrát opravdový, odpočinkový (půl)den. Musíme nabrat sílu na zítřejší výstup na Aneto a tak dáváme jednu čínskou polévku navíc, dnes však se šnytlíkem.

13. den čtvrtek 1. 8. 2002

u Rif. Pedriego – Cab. Santa Anna

Budík zazvonil v 5:15, ale jako obvykle se nesetkal s pochopením. Vzhledem k tomu, že po obloze pluly pochybné mraky, vstali jsme až v 6:15, ale potom to lítalo. Místo obvyklé yum-yumky veka s paštikou a rychle vzhůru. Na plesa Coronas jsme vyběhli v rekordním tempu. Tam stáli dva stany částečně zasněžené z noční bouřky. Na můj dotaz, zda lze jít na vrchol bez maček, odvětil jeden ze Španělů, že asi jo, tedy alespoň pod sedlo a pak že se to snad dá dál oblézt po skalách. Další výstup lze shrnout do slov „království za mačky“. Na skalních plotnách vrstvička ledu a ledovec umrzlý na kost. Oblézali jsme to po suťovištích a prodloužili si tak výstupovou trasu zhruba 2x. V sedle vichr, zima a ledovec. Dál to už s naší pochybnou výbavou, čítající stanové kolíky a ponožky místo rukavic, prostě nešlo. Takže dolů do voňavého údolí na čínskou polívku. Cestou jsme dělali přestávky na bonpary, sluníčko hřálo a na skalkách si hráli lasičky. U stanu jsme poobědvali, sbalili a hurá na cestu. Na sestupu ke kempu Aneto potkáváme první (a jak se později ukázalo jediné) Čechy. Byli na Anetu den před námi a měli měkký sníh. Ach jo. V kempu je supermarket, tak jsme nakoupili bagety a sušenky, dnes večer se pomějeme. Stan stavíme na skryté loučce naproti Cabaně Santa Anna.

14. den – pátek 2. 8. 2002

Cabana Santa Anna – za Las Collas

Ráno pojímáme netradičně – vyrážíme nenasnídaní a neumytí směr Refugio d´Estos a sedlo Puerto de Chistau. Po hodině zastavujeme u jednoho z potůčků správně vyhladovělí a nažhavení na (světe div se) čínskou polévku. Tentokrát byla s chlebem. Pokračujeme dále po GR11, která se však najednou objevila přicházející zprava. Byla to zkratka, průvodce ji však definoval spíše jako prodlužovačku. Široká cesta končí u domku v údolí a my kráčíme pěšinou mezi rozkvetlými kosatci až k refugiu. Odtud stoupáme stále výš a výš až do mraků na neviditelné sedlo Puerte de Chistau neboli Puerto d´Estos či Puerto d´Gistau tedy 2592 m.n.m. Po cestě jsme potkali stádo kamzíků (cca 4 kusy), kteří na nás tak zírali, že zapomněli utíkat. Pak si to asi uvědomili, zděsili se a zdrhli. Na sedle je taková zima a nic není vidět, že se ani nezastavujeme a scházíme do údolí k Pleta d´Aňes Cruzes. Tam se na trávě válejí obědvající Španělé. Jedni dokonce krmí psa salámem, aby nás neotravoval. Ach být tak psem! Sestupujeme údolím podél Ría Zinqueta a nad námi se pyšní rozeklané vrcholky hor. Cestou dáváme výborný oběd – každý 1/2 bagety s paštikou. U starých kamenných stájí stojí poměrně živé refugio de Viados (1760 m.n.m.). Přes památník zakladateli GR11 jdeme dále ke kempu Virgen Blanca, míjíme asi dětský tábor a na rozcestí zahýbáme doprava. Po přestávce u přírodních cukrů, tedy malin, stoupáme kolem domků zvaných Bordas de Lisier dále do sedla Las Collas (1909 m.n.m.). Kousek za sedlem stavíme u potoka stan a rychle zalézáme před všudypřítomnými a všudykousavými muškami. Po večeři dáváme sušenky a čaj a je nám blaze.

15. den – sobota 3. 8. 2002

za Las Collas – Bco Pietramula

Trochu jsme si pospali a tak vyrážíme až okolo čtvrt na devět. Balení stanu bylo krušné neb přiletěli roje krvežíznivých mušek a šíleně kousaly. Při chvatném pakování jsem ztratil svůj milovaný klobouček. Ve větru a mracích vystupujeme k sedlu Collada Christau (2314 m.n.m.). Přímo nahoře asi staví nový bivak. Cesta poté sestupuje po prastaré silničce pečlivě vystavené z plochých kamenů zkracujíc oblouk nové cesty, buldozerem vyrvané do svahu hory. Když se obě cesty spojí, následuje dlouhý sestup do Parzánu přerušovaný pouze častými přestávkami na WC neb jsme oba prostydlí. V Parzánu u benzínky pácháme velký nákup, při kterém mě Katka podloudně vemluví jednu bagetu nad plán. Kus nad pumpou držíme siestu a jíme buchtu s vanilkovým mlékem. Žaludky evidentně neví, jak se s tímto přísunem potravy vypořádat, a tak je další postup zpočátku dosti šnečí. Značka se vine nejdříve po silnici, pak po prašné štěrkové cestě, ale vytrvale vzhůru. Vody není mnoho a tak když už se rozhodujeme, že se asi 1,5 km vrátíme, nacházíme potůček u velkého plató používaného jako parkoviště. Snad poprvé je povrch na spaní hrbolatější pod Katkou. Dobře jí tak. Dobrou.

16. den – neděle 4. 8. 2002

Bco Pietramula – Fuen Blanca

Ráno, když vyrážíme na další tůru, se nad námi opět přetahují mraky s modří nebe. Pokračovali jsme po včerejší prašné cestě až k místu, kde GR 11 odbočila doleva ze silnice. Stoupali jsme mezi ovcemi až na sedlo Collata Las Coronetas (2159 m.n.m.). Mraky se honily dolinami, takže výhled žádný nebyl. Kousek jsme sestoupili a šli podél hřebínku oddělujícího nás od hlubokého (asi 1000 m.) údolí (hřeben Plana Fonda). Od malého sedla jsme už jen sestupovali a sestupovali k Refugiu La Larri (1550 m.n.m.) a pod Circo de Pineta, kde se nachází obrovský autokemp. V něm jsme se naprosto ztratili. Značka měla vésti podél řeky – vyschlého koryta. Podél ní byl však stále pouze kemp. Nebloudili jsme sami - potřikráte jsme potkali rodinku hledající tutéž cestu. Z tajemného kempu nás vyvedl až jakýsi správce, podle uniformy však nejméně ministerský úředník. Cestou podél oné řeky jsme se psychicky připravovali na 1200 m převýšení, které jsme museli zvládnout tak do 19:00, aby nás nechytla bouřka. Na úpatí stoupání bylo 15 hodin a sedlo Collada Anisclo (2453 m.n.m.) se zdálo až v nebi. Dvoutýdenní trénování výstupů na sedla mělo takové účinky, že jsme značně příkrou cestu zvládli za 3 hodiny s jen jednou přestávkou. Nahoře zabaleni do větrovek pokochali jsme se krásným výhledem na Pinetu, Posets i Maladeto. Ze sedla jsme sestupovali do hezkého kaňonu až k Fuen Blanco. Stan jsme si postavili vedle potoka s vodopádem. Je to tak pěkné a průvodcem doporučované místo, že tu už stojí asi 15 stanů. Vzhledem k nádheře a rozervanosti okolí a šumění vody nic neruší romantiku dalšího večera v horách. Zítra bude odpočinkový den a to zasloužený.

17. den – pondělí 5. 8. 2002

Fuen Blanca – Rifugio Goriz (2200 m.n.m.)

Po včerejším výkonu bylo dnešní dopoledne skutečně odpočinkové (zbytek dne tedy víceméně taky). Ráno dlouze spíme, rozvážně snídáme, pereme oblečení a sebe. Sluníčko svítí - prostě balada. Kolem 13:00 jsme zabalili stan a strmou cestou vyrazili na Collado de Arrablo (2329 m.n.m). Cesta je nejprve poměrně příkrá se skalními stupni, pak se postupně srovná a stoupá pozvolna na sedlo. Poslední metry před sedlem nás pohánělo vzdálené hřmění. K rifugiu Goriz (2200 m.n.m.) docházíme už pod zamračenou oblohou a tak rychle stavíme stan. Po chvilce objevujeme kamennou ohrádku a tak ho ve vzrůstajícím větru přesunujeme. Výhled ze stanu je na závěr kaňonu Ordéza – lahůdka ala americké kaňony. S vodou to není jednoduché – po dlouhém obcházení chalupy čepujeme aqua non potable na záchodech, abychom při cestě zpět objevili velikou tabuli s mezinárodně srozumitelným nápisem H₂O a pramínek. Za další půlhodinku přišla obrovská bouřka typu vodopád. K večeru bouře utichá a je (jen) vichřice. V noci je na půlce oblohy bouřka, na druhé hvězdy, čekáme tedy co převáží - rozdělili si to, nejprve bouřka, pak jasno.

18. den – úterý 6. 8. 2002

Refugio Goriz – za Refugio Ordiso (1650 m.n.m.)

Po velmi bouřlivé a větrné noci, kdy i ovce prchli z hor do nižších poloh, bylo ráno s vymetenou oblohou. Vyrazili jsme do kaňonu Ordézy kolem 8. hodiny. Od refugia šly zástupy na Monte Perdido, naším směrem naštěstí ani noha. Vpravo i vlevo úžasné skály kaňonu. I v tak hezkém a nezáludném prostředí byl Tom plný překvapení. Cesta se rozdvojovala, GR 11 scházela serpentýnama dolu do doliny a druhá cesta sestupovala tamtéž přímo po skále. Prý to bude zábavnější, neb je tam řetízek a je to zkratka. Sestup byl zajímavý, bylo to zpestření, ale zhodnocení mého visacího výkonu Tomem znělo „nemožné“. Cesta dál vedla kaňonem kolem vodopádů a vážně hezkých skal, dokonce ani turistů nebylo tolik. Těch ale se vzrůstajícím časem, teplotou a ubývající výškou přibývalo. Cesta se pomalu ztrácela mezi stromy, takže obdivování skončilo. Na jedné křižovatce jsme odbočili doleva směrem na Proter – dosud nevíme co to je – ale nebylo tam tolik lidí. Šli jsme po levé straně údolí, až se k nám na konci kaňonu připojila zprava i GR 11 a dovedla nás až k Puente de los Navarros (1050 m.n.m.). Odtud jsme vyšplhali nahoru na útes, rozloučili se s pohledem na kaňon Ordézy a slezli k dalšímu mostu Puente de Santa Elena. GR 11 se přehoupla na druhý břeh, my ale zůstali na břehu levém, kde se nachází kemp se supermerkatem. Správně natěšení jsme se k němu doplazili a ejhle, byvše zrovna 15:30 trefili jsme se do pauzy 14:00-17:00. Můj organismus byl natolik zklamaný že se rozhodl jít pomalu až do doby, než Tom vyhlásil pauzu s přídělem bagety s paštikou. To bylo za Bujaruelem (3 baráky a kemp). Odtud jsme opět stoupali, avšak pozvolna, k refugio Ordiso (1650 m.n.m.). Kousek za ním jsme u potoka postavili stan. Jsme v oblasti Vignemale.

19. den – středa 7. 8. 2002

za refugio Ordiso – Ibón Azul Alto (2458 m.n.m.)

Brzy ráno vyrážíme a stoupáme vylidněným a tudíž krásným údolím Rio Ara. V potoce asi 1 km nad místem, kde jsme spali, leží mrtvá kráva a supi nikde. Po naší pravici se pne masiv Vignemale. Asi po 40 minutách docházíme k malé boudě, ve které spí nějací Španělé a ještě dva stany stojí pře ní. S člověkem, kterého potkáváme už nejméně potřetí za poslední týden, probíráme dnešní trasu a shodujeme se na nutnosti nakoupit v Baňos. Od potoka zvolna stoupáme až do místa, kde se vlévá Bco de Batans. Tady je značka chvíli nejasná, ale posléze se ustálí na obvyklém směru prudce vzhůru. Po dlouhém stoupání konečně dosahujeme Ibóns de Batans, o kterém jsme se již domnívali, že asi vyschl a je tudíž již daleko za námi. Odtud posledních pár desítek výškových metrů a jsme na Cuelto Brazato (2550 m.n.m.). Nádherné výhledy a hřejivé slunce nás svedou k tyčkoidní pauze. Odtud 2,5 hodiny klesáme do Baňos (1640 m.n.m.) správně naladěni na hody. Avšak ejhle, ač se zde dle průvodce krám vyskytuje, opak je pravdou. Jedná se o malé lázeňské městečko s několika hotely, restauracemi a zavřenými lázněmi, do kterých je údajně léčivá voda přiváděna z plesa v zhruba 2000 m.n.m., kam se ovšem nevědomí trekaři chodí koupat. (a zdarma). Zhrzeně kupujeme 2 korneta a napůl kupujeme, napůl dostáváme oříšky. Potkáváme našeho známého z rána, jenž také zdrcen bloumá po městečku. Posilněni zmrzlinou se vydáváme vzhůru údolím Rio Caldares se spoustou vodopádů a turistů směřujících bohužel opačným směrem, takže se málem uholalejujem. Kolem přehrady Ibón Azul Bachimáňa (2207 m.n.m.) vystoupáme až k Ibón Azul Alto (brod káč káč káč) (2458 m.n.m.), kde je nádherně veliký travnatý plac. Tam stavíme stan a „těšíme“ se na chladnou noc.

20 den – čtvrtek 8. 8. 2002

Ibón Azul Alto – Formigal

Předposlední den našeho pochodu a poslední výškový. Asi hodinu stoupáme k sedlu Cuello de L´Infierno (2721 m.n.m.), kde se otevře pohled na pleso Ibón de Tebarrai asi 50 metrů pod námi, obklopené suťovým kotlem. Traverzujeme tento nehostinný kout, kde přesto, ač nic než kamení nevidět, žijí kamzíci, až k sedlu Cuello Tebarrai (2782 m.n.m.). Nepříjemným sestupem se dostáváme opět do království trav a klesáme až k Refugio Respumoso (2200 m.n.m.) u stejnojmenného jezera. Tady si dáváme pauzu, hřejeme se na slunci a cítíme, že se naše cesta pomalu, ale nezadržitelně, chýlí ke konci. Na dalším sestupu nám jeden Španěl vysvětluje, že borůvky se jí (nemáme sílu mu vysvětlit, že i v Čechách). Jdeme podél kaňonu říčky Rio de Aguas Limpias kolem přehrady do místního centra Sallent de Gallega (1305 m.n.m.). Zde vyčkáváme konce siesty, nakupujeme a vydáváme se na další cestu směrem na lyžařské středisko Formigal. Cesta, byť nedlouhá, jde nepříjemně podél frekventované silnice, navíc je zima a fouká. Stan stavíme na spodku sjezdovek a upadáme do zaslouženého kómatu. V noci Káťu chráním před možností napadení od říčného býčka napodobováním štěkotu ovčáckého psa – nelze doporučit. Krávy to zaplaší ale člověk vypadá mírně řečeno nedůstojně.

21 den – pátek 9. 8. 2002

Formigal – Col Somport

Poslední den v horách. Mraky a slunce se perou o nadvládu nad oblohou, přičemž převaha je jasně na straně šedočerných. Po silničce stoupáme k budovám vleků a pak podél potůčku na naše úplně poslední sedlo a to tak významné, že už ani nemá jméno (dle průvodce small grassy coll). Obcházíme jezero Ibones d´Anayet a kocháme se pohledem na mraky zakrývající údajně nádherný výhled na lezecký francouzský vrchol Pic du Midi. V drobném dešti slézáme do doliny Canal Roya. Postupně klesáme až k jejímu ústí, u něhož je vidět kousek vraku malého letadla a pamětní deska na letecké neštěstí. Za střídavého mrholení a sluníčka stoupáme ke Candanchú a na poslední bod naší cesty Col Somport. Po silnici se vracíme zpět do Francie a na prvním příhodném místě začínáme ve zhruba 15:00 stopovat. Je zima a tak se již těšíme do sladké jižní Francie. Sbohem Pyreneje, snad přijdem zas.

22. – 24. den – so, ne a po 12. 8. 2002

V pátek jsme dojeli až před Carcassone

sobota Carcassone - Lyon

neděle Lyon - Mulhouse

pondělí Mulhouse – Plzeň (Praha)

Cestu zpět lze shrnout do slov, že nás bral v podstatě tak 4. až 5. řidič mající prázdné auto. Protože však byl víkend, kdy v části Francie prázdniny končily a jinde začínaly, prázdných aut téměř nebylo. Nakonec jsme jeli 12 auty, z toho 3 tiráky. Poměr stopnutých aut byl 11 já : 1 Katka – to je holt tím osobním šarmem. Celou Francii jsem se těšil, že po překročení hranic si bude s řidiči Káťa povídat německy, ale nakonec to dopadlo tak, že nejprve jsme jeli s bulharským řidičem kamionu, pak s Němkou, která toužila po rozpravě anglicky a nakonec s nemluvným německým kamioňákem. Směrem k Čechám více a více pršelo, takže jsme to v pondělí v 19:00 v Plzni zabalili, šli se najíst a na vlak. Za zmínku stojí skutečnost, že kulturymilovná Káťa to v neděli nevydržela a sedíc na obrubníku smutně prohlásila „tři dni ve Francii a znám jen nájezdy a odpočívadla“.

AHOJ

KATKA & TOM